Přípravné práce k lití olověných střel

Jak jsem již zmínil v úvodu, než přistoupíme k lití, je potřeba provést určité přípravné práce. Tím hlavním (kromě shánění olůvek po pneuservisech) je přetavení a přečištění závažíček a jiného materiálu do ingotů.

K tomu nám velmi dobře poslouží obyčejný propan-butanový vařič a např. zednická ocelová fanka. U vařiče je lepší osadit hořák větší tryskou, dosáhneme tak rychleji bodu tání i za snížené okolní teploty. Přetavení závažíček doporučuji provádět spíše někde venku za větrem, tato fáze tavení dost kouří.

Znovu opakuji : Výpary olova jsou TOXICKÉ , při delším dýchání zplodin může dojít k otravě (typická nevolnost, sladký nos atd.), o dlouhodobém ukládání těžkého prvku v organismu ani nemluvě. Prostě to chce dobré větrání a zbytečně nedýchat spaliny.

Takže v první fázi zpola naplníme tavící nádobu olověnými závažíčky (lepší menší množství, přidáváme až se to začne tavit – lepší kontakt s ohřívanou nádobou).

Pochopitelně se snažíme olůvka nejprve přebrat, netavíme společně s nečistotami typu papírky, nedopalky atp. ( v pneuservisu do toho hážou i menší odpadky).

Jakmile máme nataveno množství materiálu, sebereme na povrchu plovoucí železné spony , zbytky gumy a strusku. K tomu dobře poslouží stará ocelová lžíce či naběračka. Pochopitelně jsou ke koupi speciální naběračky v obchodě s přebíjecími potřebami.

Slitinu několikrát opatrně promícháme a stále průběžně sbíráme nečistoty z hladiny. Když je slitina čistá, můžeme přidat určité množství legovacího materiálu – nejlépe tiskařskou liteřinu (velké procento antimonu). Kolik – to je otázka, receptury jsou různé, většinou se dává od 5 do 10 % liteřiny, popř. k tomu cca 2% cínu. Ale to záleží na tom, co je komu dostupné a jakou požadujeme tvrdost slitiny. Ve většině případů vystačíme se slitinou ze samotných závažíček.

Důležité ale je udržet tvrdost dané várky konstantní.

Dalším krokem je lití ingotů, tzn.odlití přečištěného olova do připravených forem – velikost je různá, existují speciální formy na čtyři cihličky o rozměrech cca 10x3x2 cm. Ale do čeho budete lít olovo je v zásadě jedno. Důležité jenom je, aby po vychladnutí bylo možné ingot z formy vyklepnout. Mě se osobně osvědčily kovové zvonkové cylindry (z telefonu, domovního zvonku apod) se zanýtovanou dírkou pro šroubek.

Formu nesmíme nalít úplně plnou – v opačném případě bude problém s vyklepnutím ingotu.

 

 

Formy k lití ingotů

 

Takto postupujeme tak dlouho, dokud nám síly, čas a elán vystačí, nebo dokud nedojdou závažíčka. Je lepší si v jedné várce odlít ingotů co nejvíce, jednak máme šanci, že udržíme přibližně stejnou kvalitu slitiny, jednak budeme mít zásobu pro vlastní lití, které lze provádět v příjemnějším prostředí – např. někde v dílně nebo garáži (pokud větráme či odsáváme).

Znám i zoufalce, kteří lijí kule doma v kuchyni na sporáku pod digestoří. Co na to manželka jsem se raději neptal – moje by to sice asi skousla, ale radši ji s tím nedráždím.

Licí kleště – neboli kokilky

Už v úvodu jsem se zmínil o důležitosti dobré volby vhodné licí formy na kule. K dostání je celá řada tvarů, hmotností a provedení kleští na střely. Největší výběr je asi u firem LEE, Lyman a RCBS.

Kleště LEE jsou relativně levné a při slušném zacházení i docela dlouho vydrží. Vlastní forma je ze slitiny hliníku, takže se s ní musí podle toho zacházet. Střihací plech bývá ocelový (je žádoucí aby byl ocelový a bez otřepů).

Provedení jsou v zásadě dvě až tři. Pro malé střely (např. do krátkých zbraní) jsou kokilky s dvěma formami (tzn. lijeme vždy dvě střely současně) nebo se šesti formami. Provedení může být takové, že je forma pevně spojená s rukojetí kleští (LEE) anebo máme kleště jedny a formy do jejich čelistí zasazujeme.

Existují i kleště s jednou formou, anebo se mohou vyskytnout nějaké úplně jiné … V zásadě je to jedno. Nejčastěji používáme kokilky se dvěma nebo se šesti formami. Větší počet forem však vyžaduje už určitou zručnost a rychlost při práci. Také jsou tyto kleště dražší.

 

 

Kokilky LEE Kokilka Saeco – příklad “úplně jiné” formy

Tvar střely volíme především podle toho, co vyhovuje naší zbrani. Dále máme na výběr způsob mazání střely. Nejrozšířenější je mazání voskem do drážky (jedné, dvou i tří – poměrně hluboké) anebo tekutým lubricantem (např. LEE liquid alox – anebo rezistin ML!!!!). V prvním případě potřebujeme zařízení k mazání střel – mazací a zároveň kalibrační lis. Je to zařízení poměrně drahé (cca 6tis Kč – RCBS), ale může se vyplatit.

Mazání tekutým lubricantem je jednoduší. V zásadě se jím ale mažou k tomu určené střely – s mikrodrážkami Ty zase mohou v některých případech vykazovat určité problémy se strháváním ve vývrtu hlavně – především u nábojů s vyššími tlaky a ve spojení s rychlejším prachem (jmenovitě např. 9mm Luger). Vlastnímu mazání a kalibrování střel se budeme blíže věnovat na jiném místě.

O licí kleště je nutné se starat – jen tak nám vydrží – a to poměrně dlouho. Obzvláště hliníkové formy musíme chránit před poškrábáním – jak střihacím plechem, tak uvnitř formy – např. při neúspěšném pokusu o vyšrábnutí “přilepené” střely.

Aby střela pěkně a snadno vypadla z formy po rozevření kleští, je nutné před započetím lití formu “naseparovat” . Nejjednodušší a osvědčené je prosté očazení svíčkou. Ale pozor, méně znamená více. Tlustá vrstva sazí se odlupuje a to má za následek nepěkný povrch střely. Takže žádná “sametová” vrstva sazí. Naprosto stačí lehké očazení “dozlatova” (u stříbrné hliníkové kokilky).

Další důležitou věcí je namazání zámků kokilky a stříhacího plechu. Jsou k tomu speciální vosky a vazelíny. Osvědčený je grafit a silikonová vazelínka (např. na muškařské šňůry). Zámky slouží k tomu, aby obě poloviny kokilky vždy dosedly na sebe stejně. Proto už při koupi formy kontrolujeme, zda kleště bez problémů uzamykají. Zámky lehce mázneme silikonovou vazelínou. Stříhací plech zespoda lehce namázneme grafitem nebo jeho směsí s vazelínou. Musíme dát pozor, aby se mazadlo nedostalo dovnitř formy !!!!!

Po ukončení práce a po vychladnutí kleští bychom měli kleště vyčistit. Mě se osvědčily hygienické štětičky s vatou a benzín.

 

Odlévání kulí – vlastní postup

Pokud máme nachystáno potřebné základní vybavení a odlity nějaké ingoty olova, můžeme přistoupit k vlastnímu lití střel.

Během práce si postupně navykneme na určitý postup a opatrnost. Mějme na paměti, že popálení roztaveným olovem je velmi nepříjemné. Pracujme proto v klidu a pohodě.

Roztavíme tedy v peci nebo na vařiči potřebné množství materiálu. Tavenina v průběhu práce oxiduje – vytváří se opět jakási struska. Tu při práci s naběračku musíme odsunovat na hladině stranou a čas od času sebrat a vyhodit pryč. Další důvod, proč volit pec se spodní výpustí – tento úkon odpadá. Navíc pec s termostatem daleko lépe udržuje stálou teplotu taveniny, což je jak za chvíli uvidíme poměrně důležité.

V první řadě – během tavení olova – musíme neseparovat kokilku. Na jiném místě jsem napsal, že se to nejčastěji dělá očazením vnitřního prostoru formy nad svíčkou. Opravdu méně znamená více – stačí očadit lehce dozlatova (hliník). U ocelové formy to je hůře vidět.

Pak namažeme zámky a střihací plech – nejlépe silikonem nebo grafitem, jsou i mazadla k tomu speciálně určená.

Uzavírání kleští nejlépe provádíme na pevné podložce – položíme kokilku prostě na stůl a zavřeme. Není to nezbytně nutné, ale dochází k menšímu namáhání zámků – obě poloviny formy jsou po podložce lépe vedeny na sebe. Pak přiklopíme střihací plech – přikryjeme díry ve formě. Máme-li nataveno, můžeme začít s vlastní prací.

Abychom dosáhli hned zpočátku úspěchu, musíme kokilku předehřát. To uděláme tak, že uzavřené kleště na cca 20 – 30 sekund zčásti zanoříme do roztavené slitiny. Pak zkusíme odlít první střely. Většinou první a druhá várka nedopadne, kokilka bývá studená uvnitř a dojde k předčasnému ztuhnutí taveniny a k neúplnému dolití ve formě. Po zahřátí formy na provozní teplotu už k tomu nedochází. Pokud ano, bývá to signál ke zvýšení teploty. Také se to stává při opravdu pomalé práci, kdy nám kleště příliš chladnou, ale to je spíše vyjímečné, museli bychom nechat kleště ležet pár minut.

Máme-li nalito ve formě, malou chvilku počkáme na ztuhnutí olova a pak opatrně souvislým tlakem o podložku odkloníme střihací plech – odstřihneme nálitek z “prdelky” střely. Rozhodně však s kleštěmi nemlátíme o stůl – to by jim příliš neprospělo. V návodech bývá nákres, kde se plech odklápí pomocí špalíku – to se mi neosvědčilo, je potřeba vyvinout celkem značnou sílu k odstřižení nálitku.

Poté kleště rozevřeme a střely by měly samovolně vypadnout ven – máme-li ovšem dobře naseparováno. Pokud střely nevypadnou zkusíme chvilku počkat – chladnutím se střela trochu smrští - a mírně kleštěmi zatřást. Pokud stále nevypadává nezbude než ji opatrně za prdelku vydloubnout např. špejlí nebo třískou. Rozhodně ne šroubovákem – mohli bychom formu poškrábat.

To že střela nevypadne hezky sama může mít různé příčiny. Jednou z hlavních příčin je špatné naseparování kokily. Pokud to přeženeme, tak se separace odloupne, povrch střely je nepěkný a střela může držet ve formě.

Dalším důvodem je vysoká teplota slitiny nebo kleští. Střela se pak pomaleji smršťuje při chladnutí (tedy lépe řečeno pomaleji chladne). To se pozná hlavně podle toho, že odstřižení nálitku stříhacím plechem jde snadno a střih není rovný, ale je v něm vytrhaná dutina. V tom případě trochu snížíme teplotu slitiny a zpomalíme práci – popř. necháme kleště chvilku otevřené.

Vysoká teplota slitiny má za následek také mapy na povrchu střely. Ty jsou způsobeny unikáním plynů z taveniny při pomalém chladnutí.

Nízkou teplotu slitiny poznáme snadno. Slitina je hustá - kašovitá, nedá se lít, tuhne na naběračce i když je naběračka ohřátá. Musíme tedy zvýšit teplotu.

Pokud se nám daří pěkné střely pokračujeme stejnoměrným tempem, dokud nás to neomrzí.

Vychladlé střely je pak před nabíjením namazat a zkalibrovat. To v žádném případě nepodceňujte, průměr střel z téže formy se vždy bude o nějakou tu setinku milimetru lišit. Abychom dosáhli kvalitativně vyrovnaného střeliva, musíme i střele věnovat patřičnou péči.

Lití kulí je svým způsobem alchymie. Může se dařit výborně hned zpočátku, nebo naopak budeme nějakou dobu zápasit s problémy. V zásadě na tom nic složitého není, jen je třeba najít sobě vyhovující technologický postup. Fáze učení je do značné míry cestou pokusů a omylů.

Mazání a kalibrace střel

Závěrečným úkonem při výrobě střel je jejich mazání a kalibrace. Pokud máte mazací a kalibrační lis, tak vám gratuluji. Práce jde poměrně rychle od ruky a je poměrně čistá. V jednom úkonu namažete a zkalibrujete střelu.

Věnujme se spíše pracnější variantě, která však není tak náročná na vybavení. Tedy k mazání tekutým lubricantem. Je to v zásadě výsada firmy LEE. Sada každého kalibru obsahuje lahvičku LEE liquid alox, což je v podstatě tekutý vosk, který na vzduchu do 48 hodin téměř dokonale ztuhne.

Nutno ovšem podotknout, že taky docela smrdí – přirovnal bych ho k rezistinu ML. To přivedlo řadu střelců na myšlenku použít rezistin – tedy vosk na ošetření dutin karoserie auta namísto Aloxu. Celkem se to osvědčilo, ale rezistin vykazuje mírně zvýšenou kouřivost při střelbě a charakteristický zápach. Nedoporučil bych to použít na uzavřené tunelové střelnici.

Prostě tepelná odolnost rezistinu je přece jen někde jinde než originálního přípravku, i když se nemohu zbavit dojmu, že oba tyto materiály mají mnoho společného.

K vlastní práci:

K mazání tekutým lubricantem jsou prioritně určeny střely s mikrodrážkami.

Tekutý vosk v těchto tenkých drážkách lépe ulpí. Princip nanesení může být různý. Osobně jsem po několika pokusech a konzultacích s lidmi na netu došel k metodě PET lahve od mléka (se širším uzávěrem). Do lahve nasypu menší množství střel a přidám několik kapek aloxu. Po uzavření lahví opatrně kvrdlám až alox zcela pokryje střely. Ty pak vysypu na voskovaný papír (např. i nějaký reklamní prospekt většího formátu) a nechám cca 2 dny schnout. Dlužno podotknout, že se to opravdu nedá dělat doma. Nejlépe někde na půdě , ve sklepě, prostě co nejdále od nosu vaší hospodyňky. Hrozí totiž naprosto reálná šance, že vás i s vašima krámama vyhodí pro smrad z baráku.

Po zaschnutí a zásadním vysmrdění můžeme střely kalibrovat. Kalibry LEE se velmi podobají přebíjecím matricím, mají i stejný závit a jsou přímo určeny k použití v jednooperačních lisech LEE. Sada obsahuje kromě kalibru i protlačovací trn, který se v lisu uchytí na pístu namísto držáku nábojnice. Je docela chytré investovat do malého lisu, který budeme někde v ústraní používat ke kalibraci střel popř. k žehlení nábojů.

Po kalibraci je většinou dobré zopakovat mazání ještě jednou. Pak necháme střely asi týden odležet aby opravdu nelepily a můžeme je nabíjet. Komu by vadilo, že jsou přeci jen trochu lepivé i na prdelce – může dojít k nalepení prachu v náboji, tak doporučuji otření prdelek střel na hadru navlhčeném v benzínu.

Po nabití náboje a jeho přežehlení vřele doporučuji otřít kuli hadrem od zbytků lubricantu. Zamezíme tím usazování vosku v nábojové komoře a tím předejdeme možným závadám při střelbě.

Na závěr bych jen podotknul, že takto mazat lze i střely s drážkou určené pro mazání voskem. Statečnější a šikovnější mohou dokonce upravit vhodným výstružníkem kokilku tak, aby drážka ve střele nebyla zbytečně hluboká.

Mazání střel před kalibrací je zcela nezbytné, protlačováním nenamazané kule skrz kalibrační dutinu dojde velmi rychle k zanesení kalibru olovem a následně je kalibrace někde úplně jinde – kde, to si dosadí každý jistě sám.